Ve svých 20 letech jsem žila dobrý život. Dokončila jsem studium gymnázia a nově studovala poměrně prestižní ekonomickou fakultu. Byla jsem v dlouholetém vztahu se slušným a pečujícím mužem. Konečně jsem našla ideální barvu na vlasy a tou se pravidelně barvila. Patřila jsem do volejbalového týmu, se kterým jsme absolvovaly poměrně úspěšné turnaje, ale především jsme tvořily super partu na různé společenské akce.

Ale... něco uvnitř mě se začalo ozývat. Začínala jsem se cítit hodně nekomfortně v obrazu této ženy. Lopotila jsem se ve stavech, kterým jsem nerozumněla. Vždyť bych měla být přece spokojená! Místo toho mě sžírala nespokojenost, potřeba se pravidelně opíjet, smutek, nejistota, chuť se stranit svému okolí,...

Ten tlak zevnitř začal být tak veliký, že jsem mu nemohla vzdorovat. Aniž bych chtěla, vlastně mě donutil vystoupit ze zajetých kolejí. A vše začalo v souhře různých dramatických událostí opadat jako listy na podzim. Ukončení školy, rozchod, zranění zápěstí a následný odchod z volejbalu,...

...a co TEĎ? Staré se rozpadlo a kdo jsem TEĎ?

V tuhle chvíli si mě poprvé v životě zavolala CESTA. Zavolala píšu záměrně, protože ten prožitek nelze jinak popsat. A tak jsem po poměrně impulsivním rozhodnutí odjela na měsíční pouť do Santiago de Compostela. Pamatuji si, jak to moje okolí moc nechápalo. 

A to byla má první velká životní iniciace. Aniž bych věděla jak, kde, co, proč,... Něco silného uvnitř mne mě vedlo. A velmi jasně. Každý tomuto vedení můžeme říkat jinak - duše, vědomí, Bůh,... Jediné, co bylo zapotřebí byla odvaha. Odvaha jít dál, aniž bych věděla, co přesně mě tam čeká.

Na cestě jsem zažila jedny z nejkrásnějších, ale i nejintenzivnějších okamžiků svého života. Potkala jsem partu skvělých lidí, ale především jsem potkala samu sebe tak, jak jsem se ještě nikdy neviděla a nezažila.

Uvědomila jsem si, jak je moje tělo krásný a úžasný nástroj. Pochopila jsem, co je to stav čisté mysli. A pochopila jsem, že jsem vždy v bezpečí. S těmito prožitky jsem se po měsíci navracela "zpět" do svého života v Česku.

Ta proměna byla zřejmá nejen mě, ale i mému okolí. Ta síla, kterou jsem na cestě nalezla a načerpala se začala samovolně propisovat do mého okolí. Začaly se mi měnit vztahy, priority, už jsem si nikdy nenabarvila vlasy,..

Lhala bych, kdybych řekla že vše už bylo jen sluníčkový a jednoduchý. Ale bylo to takové, že jsem více a více cítila ten soulad toho, jak se cítím uvnitř a jak to vypadá venku okolo mě,...